Blíží se půlnoc a já odjíždím busem směr Paříž. „Das ist mein platz!“ ozve se nade mnou. Němčina ostře prostoupí uspávajícím prostorem. Nade mnou stojí rozkročená žena se svým mužem a rukou mi naznačuje abych vypadl.

Lístek si kupuji dva měsíce dopředu, takže rozhodně vím, kde sedím. „Nein, das ist mein platz a jelikož jsme na Florenci ocenil bych češtinu“ dodám k její povýšenosti. Chce vidět můj lístek, tak ji česky posílám za stevardem, protože na lustraci nekompetentních osob nejsem vůbec zvědav. Na co si můžete vsadit v každém dopravním prostředku, je druh člověka, jemuž lze pracovně říkat Dobroser obecný. I zde přispěchají dvě alternativní ženy na pomoc: „víte oni asi mají každý místenku jinde, a tak vás prosí, jestli by mohli sedět spolu“. Je fakt umění těchto alternativců najít v diktátu prosbu a slušnost. Já ji opravdu přeslechl. „Víte…začnu ve stejné učitelské dikci:„ já trpím dějinnou zátěží, a tak jsem háklivý na opuštění svého prostoru“. Je vidět, že Dobroserky neví, co si s touto informací počít. Paní se vrací od stevarda, který ji jednoznačně potvrdil má slova a s blazeovaným úsměvem žádá o mé místo. Myslím, že mé NE je logicky legitimní a z velké části se opírající o její nadřazené chování.

Na Rozvadově se modlím, aby od stojanů nevyjížděl náš bus jako poslední. Z desítek jízd vím, že se stává často „kořistí“ německé policie několik kilometrů za hraničním přechodem. Nevyšlo to a nás čeká lustrace od neoznačených příslušníků, kteří bez rukavic prohrabují lidem zavazadla. Jdou tak daleko, že před zraky všech vytahují jedné paní intimní hygienické potřeby. Bylo to opravdu ponižující. Už už jsem se chtěl ozvat, ale jako bych slyšel slova svého otce: „udělej to, zajdou si pro rukavice a prolezou tomu busu i výfukem“. Dokonce jeden z nich měl snahu mluvit lámanou češtinou, která k situaci zněla hodně mrazivě. Když odcházeli, hodil jsem jejich směrem alespoň ironickou hlášku: fílézté fén níííc se fám nestané. Autobus se tlumivě zasmál – Švejkův národ zase přežil jedno příkoří…

Střih! Čtvrteční ráno v Jeseníku a já jdu od lékaře kolem bývalé knihovny. Je celá zabalená do flekatých kusů jekoru a jiných podlahových krytin. Kolem se na čemsi pracuje. Má jít o německé centrum, pravděpodobně alternativní, protože vypadá jako squat. Vskutku reprezentativní počin u jednoho z vjezdů do centra. Je mi jasné, že tohle musel posvětit někdo na městě. Do očí mě udeří cedule s dvojjazyčným názvem, kde dominuje německé IM ZENTRUM a pod ním české V CENTRU. Ano, německé nápisy, to už tu tenkrát bylo a já nezaznamenal, že by k tomu byl znovu politický, či právní důvod. V zemi, kde řešíme každý diskriminační prd, paradoxně lehce přejdeme takové citlivé téma. V popředí tohoto centra stojí nadšená paní. Moc o ni nevím, jen si pamatuji jejího muže z internetové diskuze, kde dosti nekriticky hájil německou otázku ohledně omluv a odpuštění za odsun. Hodně se v tom tenkrát ztrácel nadhled na příčiny a následky. Myslím, že moji předci by jim z totálního nasazení či koncentračního tábora poslali jasný a jednoznačný vzkaz. A nejen oni. Možná je to jen ironie osudu, možná něčí záměr, ale bývalá knihovna stojí v sousedství pomníku Rudoarmějce, který svého času budil velké emoce a byl odstraněn. Ať je to jakkoliv, tohle střídání stráží vypadá velmi podivně.

Ne, nebojte se, jsem realista a znám dnešní situaci ohledně dospívající generace a jejího vztahu k historii. Jednou pravděpodobně nikdo z nich nebude vidět překážku tam, kde ji vnímám já a moji vrstevníci. Zároveň však nevidím důvod, abych k těmto činům mlčel.