Dosti známá ulice na sídlišti Pod Chlumem. Pokud u vchodu do městského hřbitova odbočíte z Husovy ulice přímo dolů, jste na ulici Seifertově, minete po obou stranách několik panelových domů a po asi 150 metrech ulice končí křižovatkou na ulici Bezručově.

Po které osobnosti se ale ulička jmenuje? Jaroslav Seifert byl dosti známý český básník, spisovatel, novinář a také překladatel.

Narodil se v Praze na Žižkově 23.září 1901 do rodiny Antonína a Marie Seifertových, pokřtěn byl jako Jaroslav Václav. Otec byl vyučený zámečník, matka v domácnosti, jak bylo tehdy běžné, peněz ale v rodině moc nebylo. Tehdejší Žižkov byl novou, rychle rostoucí čtvrtí, velká část obytných domů však byla plná levných pavlačových bytů (vchod přes pavlač, společné záchody, vodovodní kohoutek také na pavlači), práce sice byla, ale většinou špatně placená, takže rodina se často stěhovala, vždy do nějakého levného chudého podnájmu. Otec se snažil vydělat na lepší živobytí, dokonce nějaký čas živil rodinu jako obchodník s obrazy. Život v Praze tehdy pro chudé lidi opravdu nebyl jednoduchý.

Přesto, či možná právě proto jste se na Žižkově mohli potkat také s řadou bohémů a také uměleckých osobností, kupříkladu s Jaroslavem Haškem, Frantou Sauerem, malířkou Toyen, S.K. Neumannem a podobně. Ti k sobě přitahovali bohužel také různé podivné výstřední postavy, ne nadarmo se po Praze tehdy říkalo Žižkovu a Libni, raději se vyhni !

Mladý Jaroslav na Žižkově chodil do obecné školy, pak studoval na žižkovském gymnáziu (1912 – 1918), později přešel na gymnázium vinohradské (1918-1919). Asi se divíte, proč mu studia trvala tak dlouho. Inu, Jaroslav Seifert sice patřil k bystrým a nadaným žákům, ale jeho přístup ke studiu byl žalostný. Střední školu vůbec nedokončil, vždy byl vyloučen pro spoustu neomluvených hodin. Více než škola ho zajímaly toulky po Praze, později také samozřejmě i hospody, kterých bylo na Žižkově opravdu hodně. Sám se, už jako dospělý, přiznal, že v hospodách rád skládal štamgastům básničky za pivo zdarma.

Ale buďme spravedliví, v hospodách nejen skládal básničky, ale také mnoho četl, pravidelně navštěvoval městskou knihovnu, místo školy seděl s knihou v parku, či hospodě. Tato škola života, jak se říká, mu opravdu prospívala.

V 18 letech (1919) vyšly jeho první významnější verše pod názvem Idyla v časopise mladých Republika. Následovaly další příspěvky v Orfeu, či Dělnické besídce Práva lidu. Na podzim 1920 přispěl k založení uměleckého sdružení Devětsil a stal se také jeho mluvčím. Poválečný politický a umělecký vývoj přivedl Seiferta na dráhu novináře.

V roce 1921 vyšla jeho básnická sbírka Město v slzách, v témže roce také vstoupil do Komunistické strany Československa. Byl pravidelným přispěvatelem do nově založeného deníku Rudé právo. Krátce také pracoval v Dělnické neděli, kulturní příloze brněnského deníku Rovnost.

Po návratu do Prahy se stal redaktorem časopisu Sršatec (pravděpodobně předchůdce satirického časopisu Dikobraz, mnozí z nás jej pamatují, vycházel až do roku 1989. V letech 1923 – 29 byl redaktorem Komunistického knihkupectví a nakladatelství.

K tomu ovšem musím poznamenat, že politiku měl mladý básník již v genech, jeho otec byl aktivní sociální demokrat, takže Jaroslav měl doma z první ruky zprávy o účasti na demonstracích, schůzích, stávkách, osobně zažíval bídu a chudobu a přitom viděl kontrasty života bohatých lidí v sousedství , takže není divu, že byl po celý život silně levicově založený.

V roce 1929 byl Jaroslav Seifert z Komunistické strany vyloučen. Asi vás to překvapilo, stejně jako mne. Co se stalo? Zásadním důvodem byl jeho názor na změnu politiky KSČ po V. sjezdu. Nebyl ovšem sám. Bylo jich více, kteří nesouhlasili s bolševizací strany. V. sjezd totiž schválil podřízení strany Kominterně, prosazující násilnou revoluční politiku, odmítající jakoukoliv spolupráci s liberálními stranami. Sedm známých komunistických spisovatelů, kupříkladu Ivan Olbracht, Vladimír Vančura, Josef Hora, Marie Majerová sepsali společně tzv. Manifest sedmi, kde takovou politiku logicky odmítli. Všichni byli vyloučeni!

Seifertova práce pro Komunistické nakladatelství samozřejmě skončila také. Našel si místo v Lidových novinách jako soudní reportér, tzv. soudničkář. Nepobyl tam ale dlouho, necelý rok, pak se stal hlavou kulturní redakce Práva lidu, deníku Československé sociálně demokratické strany dělnické. Brzy také do této strany vstoupil. Dále pracoval také jako redaktor v divadelním časopise Nová scéna, a sociálně demokratických novinách Ranní noviny a Pestré květy.

Dosud jsem se vůbec nezmínil o osobním životě básníka. Tak alespoň krátce. Předem ovšem musím říct, že Jaroslav Seifert opravdu nebyl rodinný typ. Sice se v roce 1928 oženil s Marií Ulrichovou, dokonce měli dvě děti, ale vychovávala je spíše paní Seifertová, manžel trávil většinu času jinde, než doma. Hodně se povídá o jeho mladých přítelkyních a lásce k červenému vínu, mnoho se o tom ale neví. Je ale jisté, že se blíže znal se slečnou Marií Čermínovou, malířkou, které vymyslel pseudonym Toyen, kterou dodnes známe jen pod tímto jménem.

Během druhé světové války se živil jako redaktor deníku Národní práce, po válce pojmenovanému jak deník Práce.

Samozřejmě ale také kromě novinařiny psal verše. Již v roce 1945 vydal sbírku Přilba hlíny, jako reflexi na válečná léta.

Pak se básník na několik let odmlčel, trpěl vážným onemocněním pohybového ústrojí, která mu soustavnou práci takřka znemožňovala. Přes tyto problémy ale stále dále tvořil. V roce 1948 to byla Ruka a plamen, 1949 Šel malíř chudě do světa a 1950 Píseň o Viktorce.

V roce 1956, v dobách nejhorší stalinské diktatury si Jaroslav Seifert na II. Sjezdu československých spisovatelů troufl pronést opravdu velmi kritický projev o úpadku literárního života po roce 1948.

„Vyzvěte umlčené a neprávem vyloučené spisovatele ke spolupráci. Nečekejte, až přijdou sami, neboť není hodno spisovatele, aby prosil. Dejte jim možnost, aby odpověděli dnes na útoky, na které nemohli odpovědět, když byli vylučováni z literatury, já to sám zažil! Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud.“

Sklidil bouřlivý potlesk, ovšem před celkem očekávanou tvrdou odvetou režimu jej pravděpodobně ochránil jen zásah tehdy vlivného Vítězslava Nezvala. Přesto se cenzura ozvala a alespoň zakázala publikovat Píseň o Viktorce, jako údajně nepřátelskou vůči socialistickým myšlenkám, neuvěřitelné!

Po uvolnění režimu v šedesátých letech se jeho verše začaly znovu vydávat. V roce 1966 mu byl udělen titul Národní umělec. V roce 1968 se stal předsedou Svazu československých spisovatelů, bohužel vydržel tam pouze rok, přišla normalizace, svaz byl zrušen, později nahrazen dvěma novými svazy, samostatně českým a slovenským svazem. Jaroslav Seifert měl opět problémy s novou vrchností. Byl to přece jenom známý a oblíbený básník, národní umělec, takže mu nabídli – bude moci publikovat, ale nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice.

Seifert to vydržel až do roku 1976. kdy jako jeden z prvních podepsal Chartu 77.

V roce 1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Básník se pro zdravotní problémy omluvil a tak cenu převzala jeho dcera. V domácích novinách však o tak významné kulturní události byla jenom zmínka.

Celkově to však byl pro komunistický režim problém. Jiřina Šiklová, která tajně poslala do zahraničí podklady k návrhu na udělení ceny společně s rukopisem veršů Všechny krásy světa byla za to postavena před soud a uvězněna.

K tomu mi dovolte ještě jednu poznámku. Známý novinář Ludvík Vaculík jednou prohlásil :

Byl jsem v roce 1981 ve vězení v cele se dvěma provinilci, Jeden tam seděl za znásilnění, druhý, mladší, vykradl trafiku. Když se mě ptali, za co sedím já, řekl jsem, že jsem podepsal návrh na udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Mladík se zeptal, tomu básníkovi?

A začal : Tenhle Seifert?

Tatínek kouřil z dýmky

vždy večer, než šel spát

vidím ho z měchuřinky

do dýmky tabák cpát.

Řekl bych že tohle se mnoha básníkům nestává.

V lednu 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově, příčina smrti srdeční selhání. Pochován byl v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče.

Lidé však na básníka nezapomněli, jeho verše se stále vydávají a čtou, překvapivě generacemi mladých, narozených dlouho po jeho smrti.

Od roku 1986 je také pravidelně udělována Cena Jaroslava Seiferta za vynikající beletristické dílo, vydané v posledních dvou letech v ČR, či zahraničí.

V mnoha městech jsou po básníkovi pojmenovány ulice, v Kralupech naleznete pomník Jaroslava Seiferta, podobně i v Praze na Seifertově ulici.

Pokud půjdete po Seifertově ulici v Jeseníku, zkuste si vzpomenout na básníka, který sice prožil tvrdý život, ale přesto jej měl rád. Přečtěte si těch pár jeho vět :

Víno jsem měl rád a neváhám tvrdit, že je to nápoj, který dělá zázraky.

Kdo hledá, bývá očekáván, kdo čeká, je jen nalezen.

Ženy jsou běloučký cukr v tom hořkém kafi života.

Karel Mičánek

Foto: web, mapy.cz