Když jdete po Dittersdorfově ulici a zahnete do uličky přímo proti budově školky, jste na Schubertově ulici. Poblíž je ulice Smetanova, hádáte správně , jste mezi známými hudebním skladateli, Schubert, celým jménem Franz Peter Schubert k nim zcela jistě patřil.

Ale co možná nevíte, jeho rodiče pocházeli z našich jesenických kopců, i když se Franz Peter narodil ve Vídni a celý svět jej zná jako vynikajícího rakouského hudebního skladatele a také talentovaného muzikanta.

Začněme tedy nejprve u rodičů. Otec Franz Theodor Schubert (1763-1830), který pocházel z osady Vysoká – dnes část obce Malá Morava, se po vystudování jezuitského gymnázia v Brně a krátkém čase, kdy vyučoval hudbu na škole ve Vysoké, rozhodl odejít za bratrem do Vídně, který tam učil na hudební škole a celkem dobře se mu dařilo. Takže někdy kolem roku 1782 byl Franz Theodor už ve Vídni.

Matka Elizabeth Vietz (1756-1812) to měla složitější. Rodina bydlela ve Zlatých Horách, otec byl kovářem. Avšak následky sedmileté války (1756-1763) postupně zbídačily celou velkou oblast tehdejšího Kladska a Sudet (velká část připadla Prusku), takže zákazníků ubývalo. Rodina se s malou Elizabeth také rozhodla odstěhovat do Vídně. Do Vídně se dostali po těžkém putování pravděpodobně až někdy kolem roku 1771, matka po cestě zemřela.

Jak a kdy se Elizabeth a Franz setkali, přesně nevíme, jisté je to, že roku 1785 již byli manželé.

Jen pro zajímavost, Franz se ženil již podruhé, měl celkem 19 dětí, 10 z nich zemřelo ještě v dětském věku, úmrtnost dětí byla i u celkem dobře situované rodiny obrovská.

31.ledna 1797 se Schubertům narodil syn Franz Peter. V učitelské rodině měl hudbu od počátku stále kolem sebe, takže jeho nadání byl bráno jako samozřejmé, malý Franz ale svými schopnostmi rychle předčil své sourozence. V roce 1808 se stal zpěvákem konviktu u Augustiniánů, což bylo pro něj opravdu výhrou. Po absolvování náročných zkoušek nastoupil do internátní školy, kde získal nejen hudební ale také velmi dobré bezplatné základní vzdělání a rodině ubyla starost o jeho živobytí. Po čtyřech letech když mladý Franz ztratil chlapecký soprán, přešel jako klavírista do do orchestru. V té době již začal komponovat, jeho nejstarší dochovaná skladba – čtyřruční Fantasie pro klavír je datována rokem 1810.

V 15 letech se Franzovým učitelem stal Antonio Salieri, tehdejší hlavní představitel vídeňské hudební scény, který jej naučil a zdokonalil v základech komponování a hudební teorie.

To se ale příliš nelíbilo Franzově otci, který kolem sebe dosti často viděl neúspěšné muzikanty a začínající skladatele, kteří žili v naprosté chudobě, otec nevěřil, že by Franz mohl dopadnout lépe.

Proto přesvědčil, možná spíše donutil mladého Franze, aby nastoupil v roce 1813 jako pomocný učitel v jeho hudební škole kde měl sice malý, ale jistý výdělek.

Franz učitelování vydržel necelé dva roky, poté se naplno věnoval pouze komponování.

K prvnímu veřejnému provedení Schubertovy skladby došlo 14.srpna 1814. Mše F dur, kterou sám dirigoval ve farním kostele v Lichtentalu ke stému výročí založení kostela.

Kolem Schuberta se postupně vytvořil kroužek přátel, milovníků hudby. Zásluhou člena orchestru vídeňského Burgtheatru byly na jeho sídle v Schotenhofu roku 1816 provedeny dvě Schubertovy symfonie, Cmol zvaná Tragická a Radostná symfonie B dur.

Ke skladatelském úspěchu ale nestačí jen dílo slyšet, ale, a to hlavně, vidět je vytištěné. Franz však byl v obchodním jednání s nakladateli velmi nepraktický, takřka nepoužitelný, tak se této úlohy ujali jeho hudební přátelé.

Ale nebylo to jednoduché, Franz Schubert byl ve vídeňském hudebním světě takřka neznámý.

Naštěstí se na jednom hudebním večírku Franz potkal se známým vídeňským zpěvákem Michaelem Voglem, kterému se jeho hudba a písně tak zalíbily, že se brzy stal jejich stálým a hlavním interpretem.

Právě písněmi začal být Schubert veřejnosti známější. Večírky, na nichž se hrály klavírní skladby, zpívalo se , tančilo a recitovalo patřily k měšťanskému společenskému životu. Schubert hrál k tanci a jeho zásobárna hudebních nápadů byla nevyčerpatelná.

K tomu krátká poznámka – Schubert sám, asi nechtěně, dal těmto setkáním jméno. Každého nového příchozího se zeptal : Kann er was? (Umí něco?), což však v jeho vídenštině znělo jako Kanevas, tak se potom večírky začaly nazývat (dlužno ještě vysvětlit – tehdy se „onikalo“, místo dnes běžného vykání).

V létě 1819 využil Schubert možnost stát se domácím učitelem v rodině Hraběte Esterházyho na zámku Želiezovce (Slovensko). Poklidný venkovský život však pro Franze nebyl to pravé. Takže když se rodina Esterházy stěhovala na zimu zpět do Vídně, nemohl se dočkat setkání s přáteli hudebníky. Domů se ale nevrátil, s přítelem básníkem Mayerhoferem vytvořili společnou uměleckou domácnost ( a také spoustu nových písní).

Když se pak se zpěvákem Voglem vydal na turné, zjistil, že nejen Voglovo ale i jeho jméno je už známé- ve Štýrském Hradci a také v Linci našel mnoho obdivovatelů své hudby.

Ale Schubert, velký milovník divadla se ctižádostivě snažil prosadit nejen v písních, ale hlavně v opeře. V jeho době však operní scéně vládl slavný skladatel Rossini, takže Franz to měl opravdu obtížné, byl spíše lyrik, hledal kouzlo pohádky a romantiky. Naprostá většina jeho oper ale na divadle neuspěla, pravděpodobně kvůli nepovedenému libretu, i když dnes někteří hudební kritikové tvrdí, že Schubert na velký rozměr dramatického díla, jakou opera je, nestačil, kdoví?

V březnu roku 1821 však Schubert poprvé zažil skutečný skladatelský úspěch. Ve vídeňském divadle U Korutanské brány byla s nadšením přijata jeho balada Král duchů.

Konečně se píseň stala uznávaným samostatným uměleckým dílem.

Ale horší, než neúspěch na operní scéně byl podivný způsob Franzova života, který v této době vedl. Honoráře, které dostával za svá díla byly sice malé, ale nouzí netrpěl. S lehkomyslným přítelem Franzem Schoberem, se kterým nějaký čas společně bydlel, se čím dál tím častěji dostával do pochybné společnosti opilců a prostitutek, takže následky byly jednoznačné-v roce 1823 se Franz nakazil syfilidou. I když se částečně vyléčil, jeho zdraví to velmi poznamenalo a zdravotní problémy jej doprovázely stále.

Odpočinek měl přinést jeho další pobyt v Želiezovcích, ale venkovský klid Franzovi vůbec nevyhovoval, brzy se vrátil domů do Vídně.

Stále horlivě komponoval, mezi jeho vrcholná díla patří kupříkladu Symfonie B moll Nedokončená, smyčcový kvartet č.14 d moll Smrt a dívka (1824-26), či Německá mše As dur (1826).

Fraz Schubert zemřel oslaben chronickou nemocí v domě svého bratra Ferdinanda 19.listopadu roku 1828. Bylo mu 32 let. Bezprostřední příčinou smrti byla pravděpodobně tyfoidní horečka.

Za necelých 18 let Franz Schubert napsal více než 1100 skladeb, zdálo by se tedy, že melodie z něj přímo tryskaly.

Opak je ale pravdou, na večírcích přátel mnohdy přirozeně improvizoval, ale naprostá většina jeho publikovaných děl je dokonalou přehlídkou skladatelského umění.

Jak je tedy možné, že během svého života se příliš nesetkal s oceněním a jméno i slávu získal až dlouho po své smrti?

Se zajímavou úvahou přišel nám dobře známý hudební skladatel Antonín Dvořák, který v roce 1824 k Schubertovu výročí poznamenal, že co se týká Schubertových orchestrálních děl, že „orchestry v té době nebyly, čím jsou dnes“. Nejlepší vídeňský orchestr shledal při zkouškách Schubertovu symfonii C dur „příliš dlouhou a obtížnou“ a nahradil ji jednodušším dílem. To se stalo v roce 1828, roce skladatelovy smrti. O deset let později pak tato Schubertova symfonie v Lipsku získala obrovský úspěch.

Zkrátka a dobře – skladatel Franz Schubert předběhl svou dobu,

To také vystihuje epitaf na skladatelově náhrobku :

Hudební umění zde pochovalo své bohatství, ale ještě více krásných nadějí

Karel Mičánek

Foto: mapy.cz, web