„Jožko, odkud bereš tolik energie, žes to tu tak rychle dal do kupy?“ ptám se majitele známé výletní restaurace Kovárna v Horní Lipové na Jesenicku, ještě nedávno těžce zasažené povodněmi.

„To nevíš? Jsem odkojenej Dívčí skalkou,“ usměje se.

„Dívčí skalkou?“

„Ten kopec naproti. Nevyprávěl jsem ti? V roce 2010 přijeli do Česka vůbec poprvé tři indičtí nádí, vykladači palmových listů, a označili tři místa, kde se na člověka přenáší nejvíc pozitivní energie: Chrám svatého Víta, hora Říp a právě tady ta naše Dívčí skalka. A já se pod ní narodil, žiju tu sedmdesát let.“

„O tom si nikdy nemluvil.“

„Ty nádí tehdy přednášeli v Praze o Knihovnách palmových listů, byla to senzace, lidi šíleli, a když sem pak přijeli, zajímalo mě to. Nechal jsem vyhledat svůj palmový list a překladatel mi ho přečetl. Přesně předpověděli, že můj táta zemře v devadesáti a máma v pětaosmdesáti, popsali i spoustu detailů z mýho života, ačkoli měli jen můj otisk palce a datum narození, víc o mně nevěděli. Neuvěřitelný!“

„A já zas přijel rovnou od doktorky,“ vysvětluju. „Mám nějakou blbou bakteriální infekci, asi následek povodní, a z toho se mi na kotníku udělal takovej velkej rudej flek. Dostal jsem antibiotika a mast. Zahodím je, jestli ta Dívčí skalka zafunguje.“

„Na nemoci nevím, ale na energii zabírá určitě. Tak pojď.“

Stoupáme do kopce nad malebnou horskou vesničkou. Na rozlehlých loukách s pasoucími se krávami a koňmi nás ozáří odpolední listopadové slunce. Dojdeme na posvátné místo v lesíku. Od roku 1890 tu stojí malá kaplička, před pár lety zrenovovaná sdružením Dívčí skalky. Sedíme tu asi hodinu, povídáme si o všem možném, pak se pomalu vracíme do údolí.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Jožka.

„Skvěle! Nabitej energií! Do Vánoc ten svůj román dopíšu!“

„No vidíš. A co ten flek? Ještě tam je?“

Podívám se pod ponožku.

„Je. Mně ale stačí ta energie, ta je neskutečná.“

„Až dojedeš domů, podívej se znovu.“

„Jo, jo,“ pochybovačně se ušklíbnu. „To bych musel být v Lurdech, o zázračných uzdraveních jsem tam kdysi natočil film.“

Za tři čtvrtě hodiny dojedu do Bílé Vody, svého přechodného tvůrčího domicilu. Vejdu do bytu, vyzuju si boty, sundám ponožky, a… nemohu uvěřit svým očím! Ten velký rudý flek, který ráno vylekal i paní doktorku, téměř zmizel.

„Jožko!“ nadšeně křiknu do mobilu. „Ten flek je skoro pryč! Ta Dívčí skalka je fakt zázrak!“

„Dyť ti to říkám!“ směje se Jožka. „A ty Indové taky! Víš, co stojí v mým palmovým listu? Že se ve zdraví dožiju nejmíň čtyřiaosmdesáti let.“ 

„To je úžasný!“ 

„Viď? Slyšet kosatou a mít před sebou ještě tolik radosti.“  

Ivan Fíla

Fotoeseje

20.11.2024